Zuzana Kotlářová

• 1996/1997 - studentem v Rice Lake

Proti:

Byla jsem až moc závislá na pomoci jiných lidí, na jejich ochotě pro mě něco udělat.

Kvůli jazykové bariéře jsem se kamarádila s lidmi, se kterými bych se asi teď nekamarádila, lidi, o kterých si nemyslím jen to dobré, několikrát jsem nepochopila opravdový smysl nebo povrchnost toho, co říkali.

Bylo těžké proniknout blízko, abych tak řekla, do duše, všichni si hlídají svoje neužší soukromí.

Člověk aby jim oplatil laskavost, tak se snaží být srdečný, vtipný, zábavný v každé situaci, je to náročné.

Jazyk je ze začátku těžký, ale teď na to nevzpomínám jako na něco špatného, člověk je jen ke konci dne hrozně vyčerpaný, ale to je tady v Čechách občas taky. To jsou všechno drobnosti, se kterýma se člověk snadno vyrovná.

Další nepříjemnost, která na člověka čeká, ale až když se vrátí, je, že se na něj pár lidí kouká skrz prsty: vrátila se, myslí si, že je „king“, namyšlená, drzá - to poslední se týká hlavně školy. Profesoři se s „Američany“ občas těžko vyrovnávají. Člověk se přece až zas tak nemění, v základu je to pořád ten samý.

A co mi rok v Rice Lake přinesl?

Je dobré, že existují lidi, kteří dobrovolně a rádi budou někoho rok živit. Rok jsem měla adoptivní rodiče, kteří by pro mě udělali cokoliv, když měli v rodině problém, nesnažili se to zakrýt jako před cizím člověkem, byla jsem prostě jejich dítě. A sourozenci, ve svých osmnácti jsem měla najednou bráchu, se kterým jsem se prala a hrála fotbal.

Tam doopravdy člověk zjistí, kteří přátelé stojí za to. Uvědomila jsem si, jak mi záleží na mé rodině. I když byli ode mě přes moře, věděla jsem , jak mi fandí, jak mě podporují a nezáleží na tom, jak daleko jsou. A to jsem musela zjistit až v Americe, když jsem to měla celý život přímo před nosem.

Může se vám stýskat, ale někdy se stýská po týdnu víc než po roce, o tom jsem přesvědčená.

Škola:

Vyučování mi nepřišlo těžké, všichni učitelé byli tolerantní. Úžasné je, jak si člověk může vyzkoušet věci, ke kterým by se normálně nedostal. Předměty, které jsou tak zajímavé a tak nemožné vystudovat u nás. On je vlastně celý rok šancí dělat věci, ke kterým by se člověk normálně nedostal. Tehdy to nebylo tak lehké, ale teď mám pocit, že mi to hledání jiných cest chybí.

Ono je v životě důležité umět jazyk, dobré při budování kariéry…. Řeči o studiu cizích jazyků jsou trochu otřepané, ale je to opravdu fajn mluvit s někým odjinud. Lidi v Evropě mají podobnou mentalitu, může se narazit na jazykovou bariéru, ale jak je to úžasné, když řeknu pár slov anglicky a cvak a myslím anglicky, nevím slovíčko, tím líp, můžu ho okecat a není to problém. Tuhle moji výhodu cítím čím dál víc. Tohle intenzívní myšlení si chci určitě ještě zažít tím, že někam na půlrok odjedu.

Chtěla jsem sesumarizovat všechna pro a proti, věci negativní nějak můžu vyjmenovat, ale to co bylo v Rice Lake dobrého se nadá napsat do seznamu. S každým napsaným slovem se mi v hlavě vybavují situace, které jsem tam zažila, vzpomínky. A každá z nich dokáže převážit to všechno špatné, co jsem vyjmenovala. S odstupem pěti let sleduju svoje vzpomínky a zařazuju je k těm super vzpomínkám ze základní školy, z gymplu, z víkendů u babičky a dědy. Těžko vypsat a popsat život, který jsem prožila a který i kdybych stokrát mohla, tak ho neměním, kdybych mohla ještě něco změnit, tak si dám ten rok ještě jednou. I když čas vracet nemůžu, rozhodně vím, že se do Rice Lake ještě aspoň jednou vrátím.

<< ZPĚT na seznam studentů