Vít Verner

• 2010/2011 - studentem v Rice Lake

Když jsem přemýšlel, o čem bych vám tak mohl napsat, napadala mě spousta věcí. Co takhle sepsat seznam všech možných (i nemožných) odlišností, na které jsem za posledních třicet dní (opravdu už tak dlouho žiju svůj nový život v USA?) narazil. Pak jsem ale usoudil, že bych patrně nosil dříví do lesa. V Rice Lake přece bylo za posledních let mnoho žambereckých studentů, a tak všichni tam u nás už určitě ví, že každý „truck“ má automatickou převodovku, aby si šestnáctiletí studenti nemuseli dělat starosti s rozjížděním do kopce a řazením, když vezou sebe a své mladší sourozence po široké silnici do školy. A ze školy na (americký) fotbal nebo tenis, volejbal nebo plavání či snad golf. Ale o tom jsem přece psát vůbec nechtěl.

Než jsem odletěl do Států, párkrát mě napadlo: proč zrovna Rice Lake? Proč Žamberk nemá své partnerské město třeba hned vedle Los Angeles / New Yorku? Teď už to vím. Nebo jsem vděčný, za tu náhodu, to je jedno. Zjistil jsem totiž, že sice v Rice Lake chybí slavná filmová studia, Socha svobody, pár mrakodrapů a metro, ale naopak tu mají něco, co v NY a s největší pravděpodobností ani jinde ne. Středozápad USA je oblast s největším výskytem příjemných a vstřícných lidí v celých Spojených Státech. Statisticky dokázané to tedy nemám, ale podle vlastní zkušenosti bych to odhadl asi tak na 99,9% obyvatel (Tu zbylou desetinu tvořím já, v pondělí brzo ráno…).

Co víc si přát, než skvělou hostitelskou rodinu? Zase jednou jsem měl kliku…

Poprvé z USA zdraví Vít Verner.

„A už máš řidičák?“, ptá se mě šestnáctiletý kluk se žlutými brýlemi.

„Ne, ještě ne. My můžeme řídit až od osmnácti.“

„Až od osmnácti? To je divný.“

Doma jsem o té (docela běžné) konverzaci přemýšlel. Potřebuju u nás v šestnácti letech auto? Ne. Vždyť jsem si zatím pokaždé vystačil s vlaky a autobusy. Za kamarádem dojdu nebo dojedu na kole. Navíc kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby se na našich silnicích objevili šestnáctiletí řidiči. Tak co je na tom divného?

Ale ten kluk o tom takhle nepřemýšlí. On totiž ještě neví, že každý den nosí ty žluté brýle. A já jsem si těch jeho brýlí všiml taky teprve nedávno. Teď mi je jasné, že já mu to nevysvětlím. Ani nikdo jiný. On si to totiž musí uvědomit - Tak počkat, počkat. Nemám já náhodou na nose taky nějaké…? V odrazu v zrcadle si na očích vidím velké modré brýle. To víte, že nejdou nahmatat. Ale jsou tam a vždycky tam budou. Stejně jako ty žluté brýle na nose toho kluka. Taky tam budou.

Celou tu dobu jsem se na svět díval modře a ani jsem o tom neměl tušení. Teď mi ale spadly do klína další brýle. Jasně, jsou to ty žluté. A tak už teď vím, že svět není ani modrý, ani žlutý. Ale není ani zelený. Je totiž barevný. Může mít nespočet barev a je jen na nás, kolik barevných „brýlí“ nosíme a jak ten svět uvidíme.

Není tohleto právě jedna z důležitých zkušeností?

Během listopadu jsem měl možnost poznat další stránku wisconsinské kultury. Jedná se, jak jsem pochopil, o významnou tradici mnoha místních rodin. Tzv. HUNTING začíná druhou sobotu v listopadu a trvá dva týdny. Některé z těch čtrnácti dní dokonce patří do skupiny tzv. „nepsaných prázdnin“.

Tady musím odbočit, abych tento pojem objasnil. Existuje několik dní v roce, kdy si místní, z důvodů mě ne zcela pochopitelných, zřejmě vezmou dovolenou a prostě nejdou do práce. To se stane, když buď wisconsinští Packers (jedná se o tým zde velmi populárního amerického fotbalu) prohrají domácí zápas se svým rivalem - Vikingi z Minnesoty nebo když Vikingové na svém hřišti porazí Packers. Někteří fanoušci pak i další den trpí depresemi a bolestmi hlavy a srdce, a nemohou tak přijít do zaměstnání. Ale to už odbočuji příliš.

Takovéto „nepsané prázdniny “ bývají samozřejmé hlavně právě během lovecké sezóny (výše uvedeného huntingu).

Pro mě už všechno začalo na konci září, kdy jsem se zapsal do kurzu lovecké bezpečnosti, abych si mohl koupit licenci potřebnou k samotnému lovu a mohl pak sdílet se svou novou americkou rodinou jejich tradiční lovecký svátek. Den před začátkem sezóny mužská (často ale i ženská) část rodiny odjede na loveckou chatu. Taková chata je malinký domeček uprostřed lesů, většinou bez elektřiny a tekoucí vody. Večer probíhá většinou podle ryze pánských pravidel. Ráno však lovci vstanou okolo půl páté, aby už s východem slunce čekali v úkrytu na svou kořist. Pravděpodobnost, že vůbec uvidí jelence běloocasého, nebývá moc velká.

Já měl ale „kliku“, mně se to opravdu poštěstilo. Při nevěřícném pohledu na to ohromné zvíře mi hlavou běžel výčet všech typických chyb lovců – začátečníků, a tak jsem se snažil přemýšlet a být trpělivý. A když se asi po 45 minutách pečlivého sledování jelenec dostal do tzv. učebnicové pozice, zmáčkl jsem spoušť. Okamžitě zmizel. O patnáct minut později jsme se ho vydali hledat. Nedostal se daleko a stopování se tak nekonalo. Ani ne po dvaceti metrech jsme našli jeho nehybné ležící tělo. To byla ta zajímavější a zábavnější část. Teď jsme museli odtáhnout asi osmdesátikilový úlovek na vozíku určeném přesně pro tyto účely z lesa ven. A i když se teplota blížila až k mínus patnácti stupňům celsia, věřte mi, že jsme se pěkně zapotili. Nemůžu popřít, že jsem té lovecké vášni taky na chvíli propadl. Ale velkou radost jsem cítil hlavně ve chvíli, kdy se společně se mnou z mého nevšedního úlovku radovala má skvělá hostitelská rodina Genereaux a já se na chvíli stal jejich „hrdinou“, na kterého jsou pyšní.

Od spolužáků slýchávám, kolikateráka kdo skolil, a tak mi přišlo jako samozřejmost, že i já prostě něco ulovit musím . Ale teď už vím, že to samozřejmost vůbec nebyla. Když teď na vše vzpomínám , uvědomuju si, jaké jsem měl vlastně štěstí, a tak si toho vážím.

Hned mě pak napadlo, kolik věcí vlastně považuji za běžné a nevěnuji jim žádnou pozornost. Že jich ale je! Dal jsem si proto za úkol všímat si i všech těch nepatrností všedních dní a víc si jich vážit. A co to přineslo? Denně víc drobných radostí, proto doporučuju: zkuste to taky.

Veselé Vánoce z Rice Lake vám přeje Vít Verner

Pro všechny zájemce o další zajímavosti ze života českého výměnného studenta ve Wisconsinu posílám následující řádky. Až je budete číst, určitě už prý budu, jak mi to hlídají mé milé spolužačky z gymnázia, jemně za polovinou svého pobytu. Opět jsem bohatší o další zajímavá setkání, nevšední zážitky a řadu zkušeností.

Jen namátkou – poprvé jsem v USA slyšel češtinu! To ve chvíli, kdy jsem navštívil České muzeum nedaleko RL a má nová „americká babička“ mě seznámila s jeho ředitelkou paní Novákovou. Nevěřil jsem svým uším, ale ta sama mi česky potvrdila, že její dědeček byl původem Čech! Milé setkání!

Už jste někdy v zimě rybařili? Já jsem vlastně poprvé ryby chytal až tady na jezeře Long Lake (asi 20km od Rice Lake, kde s rodinou Generouxových letos bydlím), ale nestačil jsem se divit: nejdřív postavit stan, zatopit v něm speciálním hořákem, abychom při teplotě -20°C neumrzli, pak speciálním vrtákem vyvrtat v ledu několik otvorů (nejlépe před sousedovým domem, protože před naším se bruslí…), ponořit návnadu a čekat, až zavlaje některý z praporků, jakmile návnadu ochutná nějaká ryba. Věřili byste , že mým prvním životním úlovkem byla úžasná velká štika? Byl jsem nadšen!! To jsem ale ještě nevěděl, že žádná obyčejnější ryba v našem jezeře nežije, takže jsem obrazně řečeno ani nic menšího chytit nemohl…

Také vám mohu potvrdit, že pokud při lyžování u největšího sladkovodního jezera na světě - Superioru uvíznete na lanovce nejméně v osmi metrech nad zemí, místní horská služba vás vyprostí nejpozději do třiceti minut a ještě týž večer o tom dáváte rozhovor do místních novin…

A co se stane, když vám přátele míní poslat vánoční překvapení a do adresy se jim vloudí chybička typu stát : Washington místo Wisconsin? Balíček si pocestoval napříč USA, ale 14. ledna přesto našel svého správného příjemce… Perníčky chutnaly naprosto vánočně i po Novém roce.

A to mi připomíná můj původní úmysl, totiž popřát vám, čtenářům žamberských listů, šťastný rok 2011!

Vít Verner, Wisconsin

S polovinou pobytu v USA přišla do mého života dramatická změna. Ne najednou a ne nečekaně. Možná mohu napsat, že jsem si ji sám dobrovolně „přivodil“. Ze dvou možností buď zůstat celý rok u jezera Long Lake s rodinou Brada Genereaux nebo nebo jít naproti dalším zkušenostem k rodině nové jsem zvolil tu druhou. A tak jsem se před časem přestěhoval přímo do Rice Lake k Rogstadovým. Jak se to přihodilo? Moji první američtí rodiče Brad a Kris nechtěli dopustit, abych od nich odešel ke zcela cizím lidem. I když jeji pěče o mne mohla skončit s naložením mého posledního kufru do auta mých dalších hostitelů, vůbec tomu tak nebylo. Aktivně oslovili již mnohem dříve své kolegy v zaměstnání a své přátele, aby si byli jisti, že mě předají do těch nejlepších rukou. A myslím, že se jim to opravdu podařilo.

Při ohlédnutí se za posledním půlrokem musím všem Genereaux moc poděkovat. S Bradem, Kris a jejich dětmi jsem strávil více jak pět měsíců. Díky jejich úžasné péči jsem se, myslím si, dobře vyrovnal s novou kulturou, jazykem i novým způsobem života. Poskytli mi domov, zázemí, rodičovskou péči a mnoho možností k novým zážitkům. Sammi a Jack byli ochotni přijmout dalšího sourozence a byli opravdu báječná sestra a báječný brácha! Rodiče přijali nelehkou zodpovědnost za dalšího syna, což je určitě velmi obdivuhodné a statečné. Myslím, že jsem měl velké štěstí, když mohl žít právě s nimi.

A teď přesně takovou ochotu a statečnost projevili všichni Rogstedovi. Mark i Paula mě opravdu moc mile přijali do svého domu a moji noví sourozenci Austin a Kylie mezi sebe. Zase mohu říct DĚKUJI, OPĚT JSEM U DOBRÝCH LIDÍ!

Vítek Verner

Nedávno jsem kdesi čekal, pročítal místní verzi Žamberských listů a mimoděk zalistoval i vedle ležícími „dámskými časopisy“. Zjistil jsem, že valná většina jich má podobný obsah. Značná část bývá věnována přípravě kulinářských specialit a ta zbývající většinou návodům, jak se zbavit přebytečných kilogramů… No ano, trochu jsem to zjednodušil, všimli jste si správně, ale něco pravdy na tom je…..

Tak jsem se inspiroval a tentokrát vám posílám recept. Jedná se o typickou místní bramborovou lahůdku s názvem - Hash Browns, kterou tu hodně lidí včetně mě s oblibou občas snídá. Bát se nemusí ani pánové, příprava je úplně jednoduchá (i já jsem to zvládl) a rychlá. Pro dvě osoby (člověku samotnému nechutnají ani ty nejvybranější lahůdky!) si předem připravte:

4 větší okrájené brambory, 10 dkg jemně pokrájené anglické slaniny, 2 menší posekané stroužky česneku, sůl.pepř, olej na smažení

Pak jde vše bleskově; brambory nastrouhejte na hrubém struhadle do mísy a po chvíli vytlačte přebytečnou vodu. Osolte, opepřete a rukou vmíchejte česnek a slaninu. Pak už jen opečte asi centimetr silnou bramborovou vrstvu dozlatova z obou stran. Alespoň tak to tady dělá moje americká mamka. Doporučuji podávat se smaženými vajíčky a nějakou zeleninou.

Z Rice Lake dobrou chuť přeje Vít Verner

<< ZPĚT na seznam studentů